Přeskočit na obsah

Intelektuální Normy

V oblasti praktického života má každý člověk svá kritéria, svůj více či méně zatuchlý způsob myšlení a nikdy se neotevře novému; to je nevyvratitelné, nepopiratelné, nezpochybnitelné.

Mysl intelektuálního humanoida je zdegenerovaná, zhoršená, v otevřeném stavu involuce.

Porozumění současného lidstva je skutečně podobné staré mechanické struktuře, inertní a absurdní, neschopné sama o sobě jakéhokoli jevu autentické elasticity.

V mysli chybí poddajnost, je uvězněna v mnoha rigidních a překonaných normách.

Každý má svá kritéria a určité rigidní normy, v jejichž rámci nepřetržitě jedná a reaguje.

Nejhorší na celé této věci je, že miliony kritérií se rovnají milionům hnijících a absurdních norem.

V každém případě se lidé nikdy necítí na omylu, každá hlava je svět a není pochyb o tom, že mezi tolika mentálními zákoutími existuje mnoho sofismů pro rozptýlení a nesnesitelných hloupostí.

Ale úzké myšlení davů ani vzdáleně netuší, v jakém intelektuálním uvíznutí se nachází.

Tito moderní lidé s mozkem švába si o sobě myslí to nejlepší, předstírají liberálnost, super-genialitu, věří, že mají velmi široká kritéria.

Osvícení ignoranti jsou nejobtížnější, protože ve skutečnosti, když už mluvíme v Sokratovském smyslu, řekneme: “Nejenže nevědí, ale navíc nevědí, že nevědí.”

Darebáci intelektu, lpící na těchto zastaralých normách minulosti, se násilně zpracovávají na základě svého vlastního uvíznutí a kategoricky odmítají přijmout něco, co v žádném případě nemůže zapadnout do jejich ocelových norem.

Osvícení mudrlanti si myslí, že všechno, co z té či oné příčiny vybočuje z rigidní cesty jejich zrezivělých postupů, je na sto procent absurdní. Tímto způsobem se tito ubozí lidé s tak obtížnými kritérii mizerně klamou.

Pseudovědci této doby předstírají genialitu, pohrdají těmi, kteří mají odvahu odklonit se od jejich časem zkorodovaných norem, nejhorší na tom je, že ani vzdáleně netuší krutou realitu své vlastní nešikovnosti.

Intelektuální malichernost zatuchlých myslí je taková, že si dokonce dovoluje vyžadovat důkazy o tom, co je reálné, o tom, co není z mysli.

Lidé s rachitickým a netolerantním porozuměním nechtějí pochopit, že zkušenost s reálným přichází pouze v nepřítomnosti ega.

Nepochybně by v žádném případě nebylo možné přímo rozpoznat tajemství života a smrti, dokud se v nás neotevře vnitřní mysl.

Není na škodu v této kapitole zopakovat, že pouze superlativní vědomí Bytí může poznat pravdu.

Vnitřní mysl může fungovat pouze s daty, která poskytuje kosmické vědomí BYTÍ.

Subjektivní intelekt se svou rozumovou dialektikou nemůže vědět nic o tom, co uniká jeho jurisdikci.

Již víme, že pojmy obsahu rozumové dialektiky se vypracovávají z údajů poskytovaných smysly vnějšího vnímání.

Ti, kteří se nacházejí uvězněni ve svých intelektuálních postupech a pevných normách, vždy kladou odpor těmto revolučním myšlenkám.

Pouze radikálním a definitivním rozpuštěním EGA je možné probudit vědomí a skutečně otevřít vnitřní mysl.

Nicméně, protože tato revoluční prohlášení nezapadají do formální logiky ani do dialektické logiky, subjektivní reakce involučních myslí klade násilný odpor.

Tito ubozí lidé intelektu chtějí nacpat oceán do sklenice, předpokládají, že univerzita může kontrolovat veškerou moudrost vesmíru a že všechny zákony Kosmu jsou povinny se podřídit jejich starým akademickým normám.

Ti netknutí, vzory moudrosti, ani vzdáleně netuší, v jakém degenerativním stavu se nacházejí.

Někdy takoví lidé na chvíli vyniknou, když přijdou do esoterického světa, ale brzy zhasnou jako bludičky, zmizí z panorámatu duchovních zájmů, pohltí je intelekt a navždy zmizí ze scény.

Povrchnost intelektu nikdy nemůže proniknout do legitimního základu BYTÍ, avšak subjektivní procesy racionalismu mohou vést hlupáky k jakémukoli druhu velmi brilantních, ale absurdních závěrů.

Schopnost formulovat logické pojmy v žádném případě neznamená zkušenost s reálným.

Přesvědčivá hra rozumové dialektiky auto-fascinuje rozumáře a nutí ho vždy zaměňovat kočku se zajícem.

Brilantní procesí myšlenek zatemňuje darebáka intelektu a dává mu určitou soběstačnost tak absurdní, že odmítá všechno, co nezapáchá prachem knihoven a univerzitní barvou.

“Delirium tremens” alkoholických opilců má nezaměnitelné příznaky, ale u těch opilých teoriemi se snadno zaměňuje s genialitou.

Když se dostaneme do této části naší kapitoly, řekneme, že je jistě velmi obtížné vědět, kde končí intelektualismus darebáků a kde začíná šílenství.

Dokud budeme i nadále uvězněni v hnijících a zatuchlých normách intelektu, bude něco víc než nemožné zažít to, co není z mysli, to, co není z času, to, co je reálné.